Praha - Vídeň - Istanbul - Abuja
Trasa, na níž jsem při cestě na africké dobrodružství strávil 21 hodin a při návratu dokonce celý den. Když jsem dostal možnost se do nigerijského hlavního města podívat, ani na vteřinu jsem nezaváhal, ač jsem tušil, že to, co tam uvidím, bude možná trochu šok. Při vstupu do abujské letištní haly se okamžitě ukázala odlišnost oproti zvyklostem na evropských letištích. Zaměstnanci se snažili dát do řeči a požadovali nějakou formu úplatku za běžné úkony. Koruny, dolary, nairy, prý berou vše. Když člověk vzdoroval, chtěli dělat problémy. Na malém úseku zastavili kolegu (bělocha, ti prý bývají hlavním cílem) se zavazadlem asi třikrát, chtěli mu je prohledávat a při tom prosili o peníze, doufajíce že jim je dá, aby mu dali pokoj. Ještě uvnitř haly jsme se potkali s jedním místním chlapíkem, co se o nás po celý pobyt staral a po otevření hlavních dveří se mi otevřel úplně jiný svět, ve kterém jsem se necítil moc komfortně. Spousta lidí snažících se něco prodat, nabídnout, hluk a na první pohled viditelná chudoba. V noci bych tu být sám nechtěl. V improvizovaných taxících seděli za volantem na první pohled děti, většinou v dresech nějakého zahraničního velkoklubu. Když jsem nasedl do auta a řekl, že je to šílený, ozval se jen smích a věta, kterou jsem za celý pobyt slyšel ještě několikrát: this is Nigeria, man.
Cesta z letiště na hotel byla dalším zážitkem. Při pohledu z okna jsme mohli vidět rušný provoz, jehož účastníky byly hlavně motorky a stará auta, mnohdy nějakým způsobem poškozená. Nejvíce mě ale zaujali lidi stojící u krajnic a často bezostyšně vstupující do silnic, jako by neexistoval žádný řád. Zahlédl jsem i osobu shrabujicí a odvážející písek ze silnice na svém kotouči. Na co si rychle zvyknete jsou různí pouliční prodejci, kteří stojí u semaforů, nabíhají k okénkům vozidel a snaží se udat své zboží - ať už se jedná o noviny, roušky, nebo stěrače. Viděl jsem dokonce nabízet i kancelářské razítko. Byl jsem svědkem i jedné komické situace, kdy mladý kluk začal vyměňovat stěrač, na semaforu se rozsvítilo zelené světlo, auto se rozjelo a chlapec utíkal několik desítek metrů vedle auta, doběhl s ním až k dalším semaforům, zde práci dokončil a následně se pustil do licitování o ceně. Zajímavou skupinou jsou "lidské čerpací stanice" - v nigerijských hábitech oblečení a s plným kanystrem stojící v pravidelných intervalech cca 500 metrů před pumpou, před níž se tvořily dlouhé fronty, doufajíce, že někteří řidiči koupí pohonné hmoty raději od nich, samozřejmě za příplatek. Litr benzínu stojí v zemi, která je největším africkým producentem ropy, v průměru kolem 170 Naira, tedy v přepočtu necelých 9 korun.
V březnu se sever Nigérie nachází v pomale končícím období sucha: teploty ani jednou neklesly pod 25 stupňů, klimatizace jsou pro zajištění určitého komfortu nezbytností. Ne však nastavené na takovou teplotu jako v jedné místní pobočce rychlého občerstvení, kam člověk přišel z venkovních nesnesitelně vysokých teplot a rázem jako by se ocitl v lednici. Aspoň jsem si ale díky tomu vzpomněl na počasí v Česku. Kolem poledne je často i přes 40 stupňů, slunce nepříjemně paří a pro jedince nezvyklého na toto podnebí to není úplně ideální čas k vykonávání nějaké činnosti venku. Slunečník či nějaká pokrývka hlavy sice pomůžou, ale na horkém vlhkém vzduchu i pouhé stání unavuje. Pro místní se však nejedná o nic zvláštního a můžete narazit i na podivíny v bundách či rukavících.
Na co si musíte zvyknout jsou všude se povalující odpadky. Jedná se převážně o plast - ať už různé obaly, či petky od vody, kterou zde lidi, co si to mohou dovolit, konzumují převážně v pet lahvích nebo sáčcích. Ti chudší spoléhají na vodu z kohoutku, které se často nachází ve znečištěném prostředí a její pití je hodně riskantní. Domorodci však nemají na výběr a jsou rádi, když se jim podá prázdná lahev, do níž budou moci nalít vodu a staré se zbavit. Za týden jsem narazil jen pár odpadkových košů a popelnic - země působí dojmem, že je celá jedním ohromným košem na odpadky.
(za plotem vodovodní kohoutek)
Hlavní náplní mé cesty byl však skauting mladých Nigerijců z oblasti Abuje. Byl zorganizován turnaj, jehož se účastnilo osm týmů - šest akademií a dva týmy tvořené hráči z ulice. První dva dny jsme sledovali všechny týmy hrající proti sobě na umělém hřišti, jenž však bylo nevalné kvality a spousta hráčů na něm klouzala, někteří ani neměli pořádné obutí, toho je tady nedostatek. V africkém podnebí je hodně náročné udržovat přírodní trávu, proto jsou oblíbené ty umělé, případně se hraje na písku, kde se však kopačky rychle opotřebují a mladí kluci si nemůžou dovolit kupovat třeba troje ročně. Ze všech hráčů jsme třetí den vybrali ty nejlepší, kteří nastoupili v zápase proti týmu vybranému organizátory a trenéry ze zbylých hráčů.
Po tomto utkání se výběr opět zúžil, z námi vybraného týmu byli někteří vyškrtnutí, pár šťastlivců z druhého se do něj naopak na poslední chvíli dostalo a čtvrtý hrací den se utkali s místním starším celkem. Musím říct, že mít možnost napsáním jména nebo čísla potenciálně rozhodnout o něčí budoucnosti je hodně zvláštní pocit. Sledovat potěšené obličeje hráčů, jejichž jména zazní a dostanou se do finálního výběru a naopak zklamání těch, kteří cutem neprojdou, pro mne bylo asi nejsilnějším zážitkem z cesty. Když se propustí hráč v evropské akademii, má stále šanci, že si najde jiný tým a bude hrát fotbal na dobré úrovni. U Afričanů se však v této situaci jedná o možnost začít nový lepší život v Evropě a pomoci nejen sobě, ale i celé své rodině.
(proces oznamování finálního výběru)
O návstěvě zápasu reprezentace jsem se rozepsal na twitteru ve vláknu, jenž můžete najít níže. Když jsme si šli den před utkáním prohlédnout stadión, narazili jsme v areálu na malého kluka s matkou. Na první pohled chudí, tak kluk dostal dolar, ze kterého měl takovou radost, jak kdyby dostal nejnovější iPhone. Došel se s ním pochlubit za svým kamarádem, možná se jednalo o bratra, ukázal na nás a my přišli o další dolar.
Po dvou odehraných dnech jsme vybrali i jednoho vysokého levonohého stopera, jenž mě zaujal, ale třetí den se nedostavil. Když jsme se ptali na důvod, bylo nám řečeno, že jeho mladá sestra je nemocná a musel s ní do nemocnice. I přesto, že ve středu nehrál, zapsali jsme ho i do čtvrtečního výběru, ježto je tato typologie na fotbalovém trhu hodně ceněná a on nám vrátil naši důvěru zajímavým výkonem, kterým si řekl o budoucí angažmá na starém kontinetu.
O nejlepším hráči turnaje jsme při sbírání informací zjistili, že byl dokonce nedávno na stáži v jednom kvalitním evropském klubu, je nejstarším z šesti dětí, otec mu zemřel na začátku covidové pandemie a kvůli nedostatku financí musel zanechat studia. Jedinou možností, jak živit rodinu a zajistit jí lepší budoucnost, je hrát fotbal.
A jak to je v Nigérii s věkem hráčů? Ne každý má rodný list, někteří ani nevědí, kdy se narodili. Pas je tady spíš ojedinělý a při jeho vytváření stačí doložit i nově vytvořený rodný list, při jehož tvorbě nikdo moc neověřuje pravost údajů, takže se trochu omladit není zas tak těžký. I proto se v Africe nachází tolik hráčů s oficiální datem narození 1. ledna, i na tomto turnaji jich pár bylo.
winner55 ทางเข้า สล็อต ทางเว็บไซต์ก็ได้ขยายตลาดพร้อมปรับปรุงระบบต่างๆให้ดียิ่งขึ้นอย่างสม่ำเสมอ pg slot ทำให้การเจริญเติบโตของเว็บไซต์อยู่ในระดับต้นแล้วก็ยอดเยี่ยม
OdpovědětVymazat