Jiří Žilák: Přeji si, abychom na EURU ukázali to nejlepší, co v nás je

Prošel mládeží plzeňské Viktorie, v ročníku se sešel třeba s Davidem Limberským, na profesionální kariéru to ale jako hráč nedotáhl, místo toho se vrhl na trenérství. Vystudoval vysokou školu, získal licence a ve 30 letech vedl Viktorii v mládežnické Lize mistrů proti Manchesteru City s Patrickem Vieirou. Aktuálně působí šestým rokem u mládežnických reprezentací a chystá se na Mistrovství Evropy do 17 let na Kypru.

 

Jste z hudební rodiny, jak jste se dostal k fotbalu? Je tam někdo, kdo by fotbal sledoval, nebo jste si našel cestu sám? 

Dostal jsem se k tomu sám. Máma hrála zamlada basketbal a sport vždy sledovala, hlavně fotbal a hokej, ale táta je úplný nesportovec. Až po tom, co jsem já začal fotbal hrát, tak na moje zápasy jezdil a začal ho sledovat. Chtěl, abych hrál na housle, takže jsem od pěti let objížděl hudební školy a do 11 jsem to zkoušel dělat dohromady s fotbalem, ale bylo důležitý, že mě nenutil a když viděl, že fotbal válcuje housle, tak řekl, že když mě fotbal baví, mám se mu věnovat a podporoval mě. Byl jsem hrozný atyp, hrál jsem sice šest let na housle, podle táty mám totální hudební sluch, ale neumím dodneška noty (smích). Všechno, co jsem se musel naučit, jsem odposlouchal a hrál pak nazpaměť. Nejvíc mám rád Vivaldiho, jehož Čtvero ročních dob si občas poslechnu i teď.

Máte trenérský vzor? 

Líbí se mi Mikel Arteta, zaujal mě seriál o Arsenalu na Netflixu, kde má často rozmluvy před zápasem. Dalším je Pep Guardiola a vystupováním se mi líbí Carlo Ancelotti. Musím zmínit i jméno Flemminga Pedersena, který mě hodně ovlivnil. Když jsem byl na stáži v Nordsjaellandu, dělal hlavního trenéra, ale nyní už je sportovním  ředitelem celé organizace Right to Dream.

 

Zmínil jste Nordsjaelland, kde jste strávili několik dní společně s dalšími reprezentačními trenéry. Jaký to na vás zanechalo dojem?

To bylo úžasný. Je to rok a půl, ale plánuji, že se tam na stáž vrátím znova. To prostředí, ta otevřenost. My jsme tam přijeli a Flemming Pedersen nás na parkovišti přivítal a říkal: hele my máme zrovna poradu před Kodaní, tak půjdete s náma? Jsme na sebe všichni nevěřícně koukali. Pak se jeden kolega zeptal, jestli nebude vadit, kdybysme si to natočili a on nám, bylo to den před zápasem, řekl, že klidně můžeme. Nedokážu si představit, že by takhle někdo přijel na stáž do českého klubu a oni ho s sebou vzali na přípravu áčka před zápasem.

Čím myslíte, že to je? 

V Česku je to strašně izolovaný. Já jsem si vždycky říkal: proč? Proč by se mělo něco skrývat? Oni tím, že tě pustí až do kuchyně, otevřou ti to a chtějí zpětnou vazbu, tak je to nutí se furt zlepšovat, protože chtějí, aby když tam přijedeš za čas znova, se to nedělalo ve všem úplně stejně. Chtějí nové věci, chtějí být dál, žene je to dopředu. Jezdí tam na stáže trenéři z celé Evropy, vyměňují si poznatky a myšlenky. My jsme tady uzavření a nic nás nenutí něco měnit, když to nějak funguje. Ta zabedněnost není problém jen fotbalu, ale celý český společnosti.

 

Je takový paradox, že čím jsou ty kluby kvalitnější, tím jsou často otevřenější. Píší se o nich články, víc se o nich mluví. Navíc si tím přístupem a systematickou prací dělají jméno po celém světě. Když se řekne Nordsjaelland, Salzburg má to už docela velký zvuk. V Česku si to furt chceme před něčím chránit a skrývat...

My se, jako Češi, možná bojíme, že to děláme jinak, třeba obyčejněji, ale každý má svoji cestu a my tím, že jsme uzavření, přicházíme o zpětnou vazbu, která by nás posouvala. Je to jeden ze zásadních pilířů mojí trenérské filozofie, jenž se snažím pořád zlepšovat. Dávat upřimnou zpětnou vazbu a zároveň se učit ji i přijímat, třeba i kritickou. Je to věc, ke které jsme v Čechách nebyli příliš vedeni.

Nordsjaelland ukazuje, že práce s mladými hráči se vyplatí a líbí se mi i to, jak jsou transparentní a rozvíjí lidi. Oproti Spartě nebo Slavii, pro které musí být vždy na prvním místě titul a musí vyhrávat každý zápas, mají ale tu výhodu, že výchova a rozvoj hráčů je pro ně na prvním místě, což se mi jako mládežnickému trenérovi líbí, ale na druhou stranu nevím, jestli bych jim fandil i jako normální fanoušek.

 

Je ve Slavii nebo Spartě vůbec prostor dávat mladým více šancí, když je v nich velký tlak na výsledky?

Cesta z B týmu do A týmu, aby začal rovnou hrát, je skoro nereálná, musí ideálně přes hostování v lize. Můžou dostat šanci v přípravě, ale velký rozdíl je mezi začátkem přípravy a koncem, protože na začátku se můžou jevit dobře, ale jak stoupá intenzita a kvalita soupeřů, ukazují se ty rozdíly mezi mladými a zkušenými hráči, kteří v úvodu nemusí jezdit na sto procent, protože ví, že to načasování je hlavní a kvůli tomu to může působit, že ti mladí vypadají postupně hůř. Pak se může stát, že ten mladý v přípravě nezanechá úplně dobrý dojem a už se na něj nalepí nějaká nálepka, zároveň pak často zůstane třeba trénovat s A, ale už hraje zápasy jen s B nebo U19, kde mu ale chybí ten pravidelný kontakt se spoluhráči, navíc pak ani nemusí bývat na nějaký feedback z víkendového zápasu a podobně.

 Do toho ten hráč může cítit, že do A má relativně blízko a třeba ani nechce na hostování odejít, ale pravidelné vytížení, ideálně v první nebo druhé lize, je pro jeho vývoj hodně důležitý a občas je potřeba udělat ten krok dolů, i když některým vyhovuje třeba radši chodit s A na lavičku, ač nehrají, než aby šli někam do menšího. Na tom hostování se mu ale musí věnovat někdo z mateřského klubu a být s ním v kontaktu, protože když se nechá jen tak být bez nějaké pravidelné komunikace, tak se pak může stát, že i za ten půl/rok, kdy se pak vrátí na další přípravu, není nachystaný a vypadá třeba ještě hůře, na čemž může mít velký vliv právě to, jak se s ním zachází. A když už nezaujme ani při druhé přípravě, má často dveře do A téměř zavřené.

 Já mám teď v týmu více než polovinu kádru sparťany a slávisty, ale je logický, že oni nemůžou za pár let všichni do áčka a budou muset přes cestu hostování. Ale jakmile se na ně dostanou a nebude se jim někdo věnovat, může se ten hráč vrátit v horším stavu, nebo se zaseknout a zůstat na úrovni, která nebude pro Spartu a Slavii dostatečná, i když ten potenciál mají. Tohle je velký téma a zatím se to nedaří českým klubům úplně ideálně převést do nějaké systematické práce. Občas je to prosazení i o velké náhodě, kdy se někdo zraní nebo tak. Mně, jako mládežnického trenéra, na tom štve, že se může roky piplat hráč s velkým potenciálem, a pak, i třeba kvůli špatnému zacházení a několika nepovedeným momentům, se nad ním láme hůl. Bylo by dobrý, aby kluby měly pro ty hráče nějaký plán. V Česku se často jede stejný systém výchovy a začleňování bez nějakého dlouhodobějšího a individuálního plánu. Často je to o náhodě, že se někdo zraní atd. To štěstí k tomu samozřejmě patří, ale je to o štěstí a o náhodě, místo aby to bylo o štěstí a nějaké systematické práci s dospívajícími hráči.

Pro mladé hráče musí být hostování docela velký skok, když to může být jejich první zkušenost s dospělým fotbalem a dorazí do klubu na druhou stranu republiky, kde znají jen pár lidí, musí se adaptovat na nové prostředí a nemůžou být připraveni podávat dobré výkony okamžitě, protože to nastavení v hlavě výkony hodně ovlivňuje.

Kdyby ten jeho vývoj a hostování bylo nějak řízené, že se jedeš podívat na trénink, zápas, tak si myslím, že by přišli mentálně mnohem lépe nachystaní a tím pádem měli větší šanci zaujmout trenéry. Tenhle přechod je hodně důležitý a já přednášku o přechodu z dorostu do chlapů na licencích mívám a zmiňuji v ní třeba Honzu Žambůrka, který když přicházel do Viborgu, tak říkal, že se tam těší, protože ho bude trénovat trenér, jehož zná od doby, kdy byl v Brendtfordu Youth Development Coach – tedy trenér zodpovídající za rozvoj mladých hráčů. V zahraničí je běžná věc, že mají v klubech lidi, co vyloženě zodpovídají za rozvoj dospívajících hráčů nebo těch, kteří jsou na hostování. Aby s hráči na hostování komunikovali a mohli jim i předem říct, že jej třeba plánují vzít do přípravy, nebo naopak že ještě ne, protože si myslí, že na to není nachystaný a podobně. Tahle informovanost, zpětná vazba a zájem může pro mladé hráče hodně znamenat.

 

Jaký máte názor na brzké odchody do zahraničí, jste jejich příznivcem, nebo se spíše kloníte k variantě setrvání a vyrůstání v Česku?

Na začátek by mělo zaznít, že to je vždy individuální. Pro každého hráče může být lepší jiná cesta, je spousta věcí, co na to může mít vliv. Je důležitý, aby za ním stála rodina a měl její podporu. Občas se s hráči celé rodiny, nebo rodič stěhují a starají se o ně v začátcích. Tyhle přestupy slouží i jako možnost se víc vzdělat, naučit se jazyk, poznat kulturu a teoreticky se i připravit na kariéru po fotbale. Občas se někomu podaří takto prorazit, víc mě ale napadá těch neúspěšných pokusů. Zahraniční kluby často přivádí velké množství talentů a ne vždy jim na nich záleží, jelikož je to pro ně malá investice a doufají, že se někdo z nich prosadí. Jsem ale spíš příznivcem toho, že by měli hráči odehrát něco v Česku a do zahraničí odcházet až v momentě, kdy se tady prosadí. Ani setrvání jim ale nezaručí, že se vůbec do profesionálního fotbalu dostanou, protože jejich vývoj se může zabrzdit i tady, ať už kvůli zranění nebo prostě špatné výkonnosti, takže je potřeba to brát vždy individuálně a neexistuje jednoznačná a správná odpověď. 

Každý hráč se vyvíjí jinak: někdo může vynikat v dorostu a v dospělém fotbale se neprosadit, jiný zase nemusí dlouho vypadat v ničem nadstandardní a výrazně se zlepší třeba až v pozdějším věku. Je hodně příkladů hráčů, co vypadali výborně v mládežnickém fotbale, ale nezvládli následný přechod do dospělého a na žádnou vysokou úroveň to nedotáhli. Stejně tak se najdou i tací, co neprošli mládežnickými výběry a nakonec udělali lepší kariéru než ti, kterým bylo prorokována velká budoucnost.

Měl jsem v Plzni třeba Lukáše Provoda, hráli jsme mládežnickou Ligu mistrů v sezóně 2013-14 a on si tam ani nekopl. Bylo mu sice 17, takže byl mladším hráčem v týmu, ale nevynikal natolik, aby se tam dostal - a i tak udělal lepší kariéru než všichni z hráčů, co tehdy hráli. Má vynikající charakter. Naučil se překonávat překážky a to mu v kariéře pomáhá. Jiní hráči by to už v jeho pozici v 17 letech třeba vzdali. Hráčské kariéry jsou strašně zajímavý a nepředvídatelný. Nemůže se na ně nahlížet tak, že se sportovci konstantně zlepšují a rostou, někdo svůj potenciál naplní v 18 a od té doby už se neposune, jiný může být ve 20 v podstatě na začátku a dosáhnout na to nejlepší až v pozdější fázi kariéry.

 

Jaká je pracovní náplň reprezentačního trenéra?

Určitou část mého času zabere sledování hráčů, objíždím zápasy, koukám na videa. Hledám něco na soupeře a to, co pak budeme probírat před zápasem. Dávám pro hráče dohromady různé materiály, abych měl čisté svědomí, že pro ně dělám něco i mimo reprezentační srazy, a buď jim to pošlu rovnou, nebo počkám právě až na něj.

Druhá část je, že jsme v kontaktu se vzděláváním a snažíme se přes trenérské licence vnášet do fotbalu nějaké naše poznatky z mezinárodní konfrontace, takže děláme různé přednášky, prezentace.

 Komunikujeme také s trenéry v klubech; dříve jsme měli návštěvní dny, kdy jsme jezdili každý týden do různých celků, kde jsme strávili několik dní jejich poznáváním, snažili jsme se jim něco předat, i třeba zhodnotili nějaké hráče, ale zároveň se i podívali, jak trénují.

 Když se připravuji na soupeře, většinou vycházím z toho, jaký je tam trenér a sleduji minulé zápasy. Snažím se získat informace o tom týmu, které jsou hlavně pro mě a realizační tým, ale nechci zároveň zatěžovat hráče a trávit s nimi hodiny u videa, abych jim ukazoval každou věc. Vypíchnu to hlavní, ukážu pár akcí, jak rozehrávají, jak je chceme napadat, standardky a tak. Jsem rád, že teď s ročníkem 2007 mám na většině srazů z velké části stejné obsazení, protože když jsem dřív trénoval U20, strašně se měnilo každý sraz, protože byly různé posuny do U21 nebo tak, takže se s nimi moc pracovat nedalo. S aktuálním ročníkem jsme se mohli skoro dva roky chystat na tento vrchol, jímž EURO je, a systematicky je ovlivňovat, učit je různé principy. Hodně času trávíme i mentální přípravou, docela si na tom zakládám.

 

Na šampionát jste se kvalifikovali přes dvoufázovou kvalifikaci, jak probíhala?

Je velký rozdíl mezi první a druhou fází kvalifikace. V první jsme měli kromě Portugalska i Albánii a Černou Horu, to jsou týmy, kteří slušně brání a spoléhají na brejky, ale podařilo se nám v obou zápasech dominovat a mít jistotu postupu po dvou utkáních, takže jsme do toho posledního s Portugalskem mohli jít bez nervů. V té druhé fázi už jsou týmy, které brání výborně. Nás hodně potrápilo Bělorusko, jelikož my ani Poláci jsme nedokázali ten zápas odehrát v klidu a dovést ke klidnému vítězství. Na klucích to v té druhé fázi trochu sedělo, byli si vědomí, že postup je od dost lidí vnímán jako taková povinnost, navíc sami ví, jak kvalitní tým jsou a že by se měli kvalifikovat. Po dvou zápasech jsme měli plný počet bodů, což by za normálních okolností znamenalo už téměř jistotu postupu, ale kluci ani nechtěli bezprostředně po vyhraném zápase slavit, protože jsme všichni viděli, že Bělorusové porazili Poláky a celou situaci zamotali. Pak jsme paradoxně poslední zápas s Polskem prohráli, ale díky výhře Bosny jsme postoupili. Byla to pro nás silná zkušenost, protože kluci odehráli tři psychicky hodně náročné utkání, ze kterých si můžeme hodně vzít a čerpat z nich na ME.

 

Budete brát ME jako nějakou odměnu a vrchol dvouletého cyklu, nebo tam bude furt ta vidina možného postupu a s tím spojeného tlaku? Jaké jsou cíle?

Byl jsem na Kypru na los a úplně mě pohltilo, jak je to pro ně velká akce a jak tam bylo vše zorganizované. Tohle samo o sobě pak na ty kluky dýchne, ale pro nás bude největší téma: nachystat se tak, abychom ukázali to nejlepší, co v nás je, prodat ten potenciál, jenž máme. Pro mě není zásadní, abysme za každou cenu něco uhráli, ale přeji si, aby český národní tým ukázal, že jsme schopni hrát náš fotbal i na evropské scéně. Budu se snažit hráčům vtisknout, aby hráli to nejlepší ve prospěch týmu. Nechci, aby to někdo bral tak, že se jede sám prodat a ukázat skautům, ale musí hrát tak, aby to bylo prospěšné pro tým, a pak si myslím, že se můžou dít velký věci.